Tak jsem zjistila, že jsem těhotná. Prvotně to byl šok. Ale postavili jsme se k tomu čelem. Chvilku jsme nechtěli nic zakřiknout, tak jsme si to nechali pro sebe. Já chodila na brigády a prakticky jsem byla pořád unavená. V dnech volná jsem byla schopna spát 24 hodin denně a v pracovních dnech jsem ráno stěží vstala a odešla do práce. Po cestě z práce jsem usínala už ve dveřích. Pak jsem usnula ve vaně. Prakticky jsem nejedla. Přes den jsem neměla chuť a večer už jsem se tím nechtěla zdržovat od spánku. Začala jsem velice rychle hubnout. Ne že by mi nějak kila dolů ublížily, ale strach jsem měla o to malé. A proto jsem se rozhodla, že s tím musím začít něco dělat.

                Navíc po tom, co jsme informovali rodiče mi bylo řečeno, že bych se tedy měla vdát. Ne, že bych byla proti svatbě, ale energie mi nezůstávala ani na běžné přežití, natož tak ještě na svatební shon. Začalo se zařizovat. Když jsem jednou seděla u počítače s návrhy na svatební oznámení a koukala jsem na ně jedním okem, hlavu podpírala jednou rukou a z únavy se mi hrnuly slzy do očí, vzpomněla jsem si na známé z Nuskinu. Jvi říkali. A tak to prostě všechno začalo.

                Když mi domů přišlo JVi, zaplavil mě nehorázný pocit štěstí. Věděla jsem, že první krok jsem udělala. Každé ráno jsem si u snídaně vypila velkého panáka a měla radost, že se držím a konečně jednou taky dělám něco pro sebe. Nejen, že mi to moc chutnalo, ale zbavila jsem se ranních nevolností, únavy a cítila se jako znovuzrozená. Den ode dne jsem se těšila víc a víc na roli maminky. Se začátkem zimy přišlo chřipkové období. Doba, které se jako nastávající maminka nejvíc bojíte. U nás doma žije i se mnou 5 lidí. A já byla jediná, kdo chřipku nechytl. Byla jsem na sebe pyšná. Dokonce jsem se ubránila i onemocněním od dítěte, protože kamarádčina dcerka dostala horečky a nějakou virózu. Já ji chodila hlídat. Malá nemocná holčička se léčila pevným přitulením, hromadou pohádek v těsném sevření pod peřinou a jak jinak než JVičkem. A já jsem moc ráda, že nejen, že jsem od ní nemoc nechytila, ale že se z neustále opakujících nemocí vyléčila.

                A pak nastoupilo svatební běsnění. Rozlučka se svobodou probíhala v tradičním duchu naší vesnice. Střílelo se ze hmoždířů. Nejen, že jsem přestála pobyt v zimě ve zbrojnici ve zdraví, ale stále zůstávala energie, aby se stihlo navařit a nachystat zázemí pro asi 50 lidí. JVičko jsem milovala.